Florencie – stručná historie

Florencie – stručná historie

Nikdo přesně neví, jak římská osada Florentia přišla ke svému jménu. Někdo tvrdí, že byla pojmenována po římském generálu Florinovi, jenž se zde v roce 63 př. n. l. utábořil při obléhání nedalekého městečka Fiesole obývaného Etrusky, kteří v předřímském období Itálii ovládali. Jiní věří, že jméno odkazuje na hojnost květin v této oblasti, či dokonce na „rozkvět“ úspěšného města na břehu řeky.

Ať už je původ jejího jména jakýkoli, starořímská Florencie vyrostla v prosperující vojenské a obchodní sídlo kolem roku 59 př. n. l. Vydáte-li se po příhodně pojmenované ulici Via Romana na jižním břehu řeky Arno a pak přes Ponte Vecchio do centra města, půjdete ve stopách římských legií, kočovníků a obchodníků z doby před dvěma tisíci lety. Přestože v samotné Florencii žádné viditelné římské pozůstatky nenaleznete, kdysi zde byl k vidění veškerý přepych civilizovaného římského života jako fórum, lázně, chrámy a divadlo. Více památek z tohoto období můžete obdivovat v sousedním městečku Fiesole, včetně řady etruských a římských rozvalin z 1. století př. n. l.

Od Karlovců k republice

Opakované nájezdy ze severu o pár století později a rozpad západořímské říše v roce 476 n. l. uvrhly Evropu do bouřlivé éry. Krátké období míru nastalo pod vládou franckého krále Karla Velikého v 8. a 9. století, avšak již v 10. století nepokoje opět propukly.

Karolinskou provincii Toskánsko se naštěstí podařilo udržet celistvou. Koncem 11. století za vlády toskánské markraběnky Mathildy z Canossy dosáhla Florencie rychlého obchodního a politického rozkvětu. V tomto období vznikly významné cechy (arti maggiori). Tyto vlivné skupiny lze považovat za jakési předchůdce současných odborů; jejich cílem byla ochrana zájmů apatykářů, obchodníků s vlnou, hedvábím, kořením a dalším zbožím. V roce 1138, pouhých 23 let po Mathildině smrti, se Florencie stala samosprávnou republikou a mocností, s níž musel svět počítat.

V té době Florencie vypadala zcela jinak než v současnosti. Bohaté kupecké rodiny opevňovaly svá sídla čtvercovými kamennými věžemi, vysokými často až 70 m, které sloužily jako nedobytná útočiště v dobách nepokojů. Koncem 12. století se nad městem tyčilo přes sto padesát takových věží, ale do dnešních dnů se jich zachovalo jen několik. Lepší představu o tehdejší podobě města lze získat při návštěvě toskánského městečka San Gimignano.

Guelfové a ghibellini

Rozdílné zájmy aristokratické elity a rozrůstající kupecké třídy směřovaly k nevyhnutelnému střetu. Když k němu došlo, rozvoj Florencie na nějaký čas ustoupil krutým bojům. Šlechta se nesouhlasně stavěla proti formě vlády prosazované kupci, která by se více zaměřila také na ostatní společenské vrstvy. Stav ještě zhoršovaly nelítostné spory planoucí uvnitř rodů a florentský obchod trpěl také častými nájezdy „loupeživých baronů“.

Celou situaci pak ještě vyostřovaly mocenské ambice stoupenců papeže a císaře. Zastánci papežské moci guelfové a příznivci císaře ghibellini, jejichž hnutí se ve společnosti začalo utvářet již od 13. století, vzešli z různých dalších italských měst, v nichž se zájmy papeže a císaře Svaté říše římské (založené v roce 962) nebezpečně střetávaly. Většina toskánských měst se brzy do stávajících sporů zapojila se svými vlastními frakcemi obou skupin a celá oblast byla zmítána po více než dvě staletí bratrovražednými boji. Pisa, Lucca, Pistoia, Siena, Arezzo a Florencie se různě spolčovaly, aby se vzápětí opět staly nepřáteli, v závislosti na tom, která strana byla právě u moci.

Vývoj florentské společnosti

Navzdory těmto překážkám se florentské bankovnictví nadále rozvíjelo a obchod s vlněnými látkami prosperoval. V polovině 13. století se začal razit první zlatý fiorino (florén). Tato mince s patronem města Janem Křtitelem vyobrazeným na jedné straně a symbolickou florentskou lilií na druhé se brzy stala standardní měnovou jednotkou v Evropě.

Florentská společnost zažívala v tomto období pozoruhodný rozvoj. Vznikaly výrobny či dílny, byly zakládány nemocnice, školy a dobročinné spolky. Na místní univerzitě, která patří mezi nejstarší v Evropě, se připravovali budoucí právníci, učitelé a lékaři. Město mělo dlážděné ulice a přijalo zákony omezující hluk a nepřípustné jednání. Vzniklo zde Confraternita della Misericordia (Bratrstvo milosrdenství), předchůdce současného Červeného kříže. Přestože Florencie nikdy nebyla demokracií v moderním smyslu slova a tehdejší život byl velmi těžký, nabízela svým občanům jedinečný pocit sounáležitosti, jenž překonával rozdíly mezi třídami.

Navzdory vnitřním rozporům se podařilo guelfům postupně zbavit ghibelliny moci. Koncem 13. století drželi bankéři, kupci a městské cechy kormidlo florentské republiky pevně ve svých rukou a sebevědomě se zaměřili na výstavbu vhodného sídla vlády. V té době již budovali okázalou katedrálu a impozantní palác lidu - Palazzo del Popolo - se začal stavět v roce 1298. Později byl přejmenován na Palazzo della Signoria, dnes se nazývá Palazzo Vecchio. Stojí na Piazza della Signoria a stále slouží jako radnice, i když jej v dobách renesance chvíli využíval rod Medicejských jako své sídlo. Palác bezpochyby patří k nejkrásnějším dochovaným stavbám tohoto období.

Zlatý věk Florencie

Florentští bankéři ovládali tehdejší evropské bankovnictví prostřednictvím svých zástupců v každém velkém městě. Jedna skupina, vedená rodinami Bardiů a Peruzziů, půjčila anglickému králi Eduardu III. 1 365 000 zlatých florinů na jeho válečné tažení proti Francii. V roce 1343 však licoměrný Eduard náhle vyhlásil bankrot a celý bankovní systém se zhroutil.

Houževnatí obyvatelé Florencie se však jako vždy vzpamatovali a tvrdě prosazovali své obchodní zájmy, aby získali zpět ztracenou prestiž. Navzdory neustálým sociálním nepokojům, výbuchům násilí, katastrofálním záplavám a morové epidemii v letech 1347–1348, jíž padla za oběť více než polovina obyvatel města (a jedna třetina populace Itálie), byla Florencie počátkem 15. století silnější a bohatší než kdykoli předtím.

Kromě obchodních úspěchů vzkvétal v počátcích renesance také kulturní život. Narůstal zájem o dlouho opomíjenou řeckou a latinskou literaturu. Zatímco florentští historici začali zaznamenávat vývoj města pro příští generace, obchodní cechy a noví zbohatlíci vedli obchodní jednání a vyřizovali si účty v rámci krevní msty, což jim však nebránilo působit také jako mecenáši umění.

Navzdory frakcionářskému rozdělení dokázali obyvatelé Florencie vybudovat ambiciózní veřejné stavby i úžasné soukromé paláce. Dóm, Giottova kampanila, velké klášterní kostely Santa Croce a Santa Maria Novella, Bargello a Palazzo Vecchio byly postaveny nebo se s jejich výstavbou započalo právě v bouřlivém 14. století.

Moc významných šlechtických rodů zvaných signori postupně zastínila vliv cechů. Ambiciózní Medicejští, bohatí obchodníci s vlnou a bankéři, stáli v čele Florencie šedesát zlatých let (1434–94) a - ve stále menší míře – i v následujících desetiletích. Medicejští byli zkušení politici a také nadšení a nároční mecenáši umění. Proto se úroveň města pod jejich vedením dostala až na samotný vrchol v době, kdy se většina Evropy snažila zbavit spletitého systému středověkého feudalismu.

Renesance

Výraz „renesance“ (Rinascimento) použil jako první florentský umělec a historik Giorgio Vasari (1511-74), jehož kniha Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů obsahuje téměř vše, co víme o velkých italských umělcích od 13. století po jeho dobu. Pojem „renesance" znamená „znovuzrození“, což přesně vystihuje Vasariho pohled na události 15. století: zdálo se, že se svět probouzí z dlouhého spánku a pokračuje tam, kde skončila antika. Kulturnímu životu v Evropě dominovala po celý středověk církev. Literatura, architektura, malířství, sochařství a hudba se spíše než na oslavu pozemského života a krásy zaměřovaly na velebení Boha. Antická koncepce „umění pro umění“ byla zapomenuta až do 15. století, kdy ji oživila právě Florencie; srovnání Cimabueovy Trůnící Madony (kolem roku 1290) s Botticelliho obrazem Primavera (1477-78) jasně ilustruje rozdíl mezi uměním středověku a renesance.

Převládl názor, že život se musí žít naplno a že právě získání světských vědomostí, krása a potěšení jsou v krátkém lidském životě tím nejdůležitějším. Renesanční umění a věda k tomuto cíli směřovaly.

Medicejští

Přestože jen několik prvních členů rodu Medicejských zastávalo úřad v městské správě, tři z nich ve skutečnosti Florencii vládli. Cosimo de' Medici, zvaný il Vecchio (neboli Starší, 1389-1464), štědrý mecenáš umění a zakladatel medicejské dynastie, si vysloužil titul pater patriae (Otec vlasti). Jeho nástupcem byl Piero de' Medici, zvaný il Gottoso (neboli Dnavý, 1416–69), a poté vnuk Lorenzo il Magnifico (neboli Nádherný, 1449–92). Všichni tři byli zběhlí politici, kteří věděli, jak si plně získat florentský lid, a obratně tahali za nitky prostřednictvím svých příznivců zvolených do republikánské vlády (Signoria).

Lorenzovy diplomatické schopnosti dočasně ochránily Itálii před válkami a invazemi a jeho láska k umění výrazně ovlivnila florentský kulturní život. Po Lorenzově smrti v roce 1492 vládl jeho syn Piero, zvaný lo Sfortunato (neboli Nešťastný). Pro své hulvátství a absenci vkusu si zjevně nezasloužil medicejské jméno a u moci byl pouhé dva roky. Když francouzský král Karel VIII. vpadl do Itálie, Piero se mu postavil jako první. Jakmile však začalo být zřejmé, že Francie má převahu, svůj postoj změnil. Musel přijmout potupné podmínky smíru, čímž obyvatele Florencie rozlítil natolik, že ho vyhnali z města a ustavili republiku. V této době působil ve Florencii Niccolò Machiavelli a nabýval zkušenosti v umění intrik a diplomacie.

Pálení marností

Duchovní silou nově vzniklé republiky byl fanatický dominikánský mnich a reformátor z Ferrary Girolamo Savonarola (1452–98). Jako převor kláštera San Marco pravidelně kázal v dómu během posledních let působení Lorenza. Obyvatelé Florencie nejdříve jeho poselství o úpadku renesance ignorovali, do roku 1490 však Savonarola dále vytrvale brojil proti výstřednostem Medicejského dvora a prorokoval apokalyptické potrestání města, pokud jeho obyvatelé nezačnou vést bohabojnější způsob života.

Když v roce 1494 nařídil zničení „marností“ umění, obyvatelé se shromáždili na Piazza della Signoria s plnými náručemi iluminovaných knih, ručně tkaných látek a cenných obrazů, aby je hodili na obrovskou hranici uprostřed náměstí. Přidal se k nim i Botticelli a vhodil do plamenů pár svých raných maleb. Savonarola měl však mocné nepřátele (například papeže Alexandra VI. z rodu Borgiů), kteří brzy přivodili jeho pád. Byl uvězněn, odsouzen k smrti za kacířství a následně oběšen a spálen na místě, kde o čtyři roky dříve hořela jeho „hranice marností". Dnes toto místo na Piazza della Signoria označuje bronzová deska.

V roce 1512 se do Florencie vrátili Pierovi bratři Giovanni a Giuliano a skoncovali s republikou. V roce 1527 je obyvatelstvo opět vypudilo, ale za pouhé tři roky získali vytrvalí Medicejští po osmiměsíčním obléhání s pomocí císaře Svaté říše římské Karla V. Florencii zpět.

Velkovévoda Cosimo I. de' Medici se během své vlády (1537-74) snažil obnovit ducha dřívějšího zlatého věku Medicejských. Z tohoto období pocházejí některé velmi významné florentské památky, včetně mostu Santa Trinità, zahrad Boboli (zvané též Cosimovy zahrady, neboť vévoda přebýval v přilehlém Palazzo Pitti), Neptunovy fontány na Piazza della Signoria a Celliniho bronzového Persea, jehož kopie dnes stojí v Loggia dei Lanzi na Piazza della Signoria.

18. a 19. století

Pod vládou velkovévodů toskánských (do roku 1737 Medicejských, poté Habsburků do roku 1859) Florencie upadla do více než tři staletí trvající strnulosti. Anna Maria Ludovica, poslední z rodu Medicejských, jež zemřela roku 1749, učinila v závěru svého života velkolepé gesto hodné jejích renesančních předků. Celou medicejskou uměleckou sbírku prozíravě odkázala městu s cílem „přilákat cizince“, ovšem pod podmínkou, že z ní nebude nikdy nic prodáno ani odvezeno z Florencie. Tato sbírka se stala základem ohromující expozice galerie Uffizi, dříve úřadovny Medicejských.

Její přání se vyplnilo, protože cizinci do Florencie přijeli; zpočátku jen několik privilegovaných mladých gentlemanů při své „Grand Tour" po Evropě. Počátkem 19. století se však objevil nový typ cestovatelů, tzv. italizovaní Angličané, v čele s básníky Byronem a Shelleym. Později je následovali manželé Browningovi, John Ruskin (přestože jeho hlavní dílo pojednává o Benátkách) a Ruskinem inspirovaní prerafaelisté. Nadšení Britové, pobláznění mytologizovaným a romantickým obrazem Itálie, cestovali po zemi či se v ní houfně usazovali, po nich pak přicházeli turisté z Francie, Německa a Ruska. Obyvatelé Florencie všechny nazývali „Angličany“. Město navštívila dokonce i královna Viktorie. Florence Nightingalová byla pojmenována po městě, v němž se narodila (její socha dnes stojí v křížové chodbě kláštera Santa Croce); proslavila se především během krymské války.

Po dramatických událostech obrození (Risorgimento), kdy byli z města vyhnáni rakouští okupanti, zažila Florencie krátké období slávy jako hlavní město nově sjednoceného království Itálie (1865–71). S pozdějším přenesením hlavního města do Říma dějiny Florencie splynuly s italskou historií.

Počátek 20. století

Navzdory euforii ze sjednocení země byly počáteční roky nezávislosti bouřlivé. Jedna politická krize střídala druhou a vlády byly zranitelné vůči útokům reakčních sil. Během 1. světové války Itálie bojovala proti Německu a Rakousku, po jejím skončení však převládl pocit, že za své oběti nebyla odměněna odpovídajícím způsobem. Toho využil fašista Benito Mussolini, jenž se dostal k moci roku 1922, a prohlásil se ministerským předsedou země.

Od 2. světové války po současnost

Vytvořením osy Berlín-Řím v roce 1937 Mussolini spojil osud Itálie s hitlerovským Německem, které bylo ve 2. světové válce poraženo. Fašistická vláda padla v roce 1943, přičemž jedny z nejtvrdších bojů italského hnutí odporu se vedly v okolí Florencie. Ustupující německá vojska vyhodila do povětří všechny mosty přes řeku Arno kromě Ponte Vecchio, který ušetřila údajně pro jeho slavnou minulost. Umělecké a architektonické poklady města přežily bez újmy. Mussolini a jeho milenka se však dočkali bídného konce. V roce 1945 byli popraveni a jejich těla byla vystavena v Miláně.

Po roce 1945 zasáhly město další vlny zkázy. 4. listopadu 1966 se řeka Arno vylila z břehů, vzala si 35 lidských životů a poškodila řadu uměleckých památek. V roce 1993 explodovala u galerie Uffizi bomba nastražená mafií; výbuch zabil 5 osob a poškodil asi dvě stovky vzácných uměleckých děl.

Dnes je Florencie živým univerzitním městem a přední turistickou destinací, kterou ročně navštíví téměř 8 milionů návštěvníků. Ochrana jejího pozoruhodného kulturního dědictví přispěla nejen k ekonomickým tlakům, ale také k polemice ohledně tolik potřebných změn v oblasti infrastruktury. Stále se vedou bouřlivé debaty o navrženém avantgardním vchodu do galerie Uffizi, tramvajovém systému Tramvia a novém podzemním nádraží dle návrhu Normana Fostera. Všechny tyto projekty jsou momentálně pozastaveny. Davy turistů v centru, přísná dopravní omezení a vysoké životní náklady však místní obyvatele nadále trápí a omezují. Pozitivním aspektem posledních let je zvolení mladého pokrokového starosty Mattea Renziho, jenž se snaží přinést svěží vítr do místní politiky i kulturního života, investuje do ekologické dopravy a bojuje za zachování zelených ploch. Hned po svém zvolení oznámil, že Piazza Duomo v srdci města bude uzavřeno pro veškerou dopravu, včetně koní a drožek. Renzi je v současnosti nejoblíbenějším politikem v Itálii a pravděpodobným nástupcem Piera Luigiho Bersaniho na postu lídra Demokratické strany, a tudíž budoucím kandidátem na premiéra.